Nějakou dobu, když jsem nastoupila do důchodu, jsem pomáhala v pěstounské rodině s pěti dětmi 2-16 let. Některé byly v pěstounské péči, některé byly osvojené. Všechny věděly, jak to je. Žádné z nich po rodičích nepátralo, žádné to něřešilo. Bylo to tak, bylo to samozřejmé. A také jsem slyšela různé historky z podobných rodin.(finger) Jsem hluboce přesvědčená, že čím dříve to dítě ví, tím je tento stav pro něho samozřejmější. Když se to dozví později, začne pátrat, zjišťovat proč, cítit se v rodině, která mu dala všechno, jako cizinec, novým rodičům přestane důvěřovat, protože mu lhali celý dosavadní život. Začne se zajímat jestli nebylo uneseno, proč si ho biorodiče nenechali. Je to strašlivé, šokující zjištění pro dětskou dušičku, ikdyž už má rozum a tělo skoro dospělého. (wait) Je třeba, co nejdříve, říkat dítěti, kapku jako pohádku: Vybrali jsme si tě ve velkém domě. Ihned, když jsme tě viděli, zamilovali jsme se do tebe a milujeme tě stále více. Asi tak nějak, kapku načechrat, jakože protože jsi měl pěkná očička usmál ses na nás. . . . atd atd Když už má rozum, pravda je pro něho velikým šokem.
