K česneku mám taky svůj příběh. Někdy kolem cirka konce osmdesátých let jsme koupili chalupu na Mělnicku. K chalupě patřilo 40 arů pole a táta byl celý žhavý konečně něco vydělat. Hned první sezónu osázel (no osázel, to je silné slovo, nechal osázet pasuje líp. Pole se muselo nejdřív zorat a sehnat patřičné sazenice. Ale tehdejší jézeďáci byli v hospodě za dvě tři stovky velmi přítulní). Když došlo na sklizeň, celá úroda byla chycená plísní. Výsledkem byly hromady plesnivého česneku, který se pak celý podzil na zahradě pálil. Nechtělo to moc hořet, spíš to jen doutnalo. Ta vůně (vůně zase není to správné slovo, spíš něco mezi vůní a nevůní) páleného česneku mě provází dodnes. Když jdu někam do restaurace a objednávám, dávám setsakramenský pozor. Česnek nemusím, i když připouštím, že je to škoda. :)