Zajímavá otázka, o to víc, že odpověď v žádné encyklopedii nenajdeš. Povím ti svůj příběh, z pohledu jedináčka, která má dva brášky. Udělej si pohodlí a poslouchej, nebude dlouhý.
Maminku si nepamatuji, zemřela, když jsem byla malá a táta jinou nepřived. Neměl čas, neustále v práci, na směny. Kluci byli, jeden o osm a druhý o sedm let starší. Oba byli moje máma, a ještě jsou. Tak to bývá. Neštěstí dokáže rodinu o to víc semknout. Vyrůstala jsem jako blonďatý miláček na kterou nesměl nikdo sáhnout, vybavena patřičným slovníkem a "chlapskými" zvyky. První cigárko jsem zkusila v jedenácti, ale prvního chlapa až jako dospělá. Často mě napadlo, proč nejsme dvě... té bratrské lásky bylo kolikrát až moc. Po škole jsem proplouvala životem se snahou dohnat všechno co mě bylo zapovězeno, ale nepoznala jsem jediného, který by byl alespoň z poloviny tak dobrý jako ONI.
Takže, zůstane otázka nezodpovězená? Ne, opovědí je LÁSKA, v našem případě ta mateřská. A je úplně jedno jestli se o ní dělíš s bratrem, sestrou, anebo jsi na ní sama. Důležité je, že JE. :)
