Byl prosinec a blížily se Vánoce, ale ne takové jak je známe dnes. Podél ulic metrové bariéry sněhu, v ovzduší voněl mráz a sůl sypaná na chodníky. To ráno, jak ostatně každé všední ráno, jsem postávala před domem, zachumlaná do kožíšku vyhlížela Pavla. Už jde! Letmé "ahoj" se rozplynulo společně s párou, jak se teplý dech srazil s mrazivým vzduchem. Popadl mou tašku a šli jsme. Škola byla dvě stě metrů, dvě stě metrů beze slov. Chodil do B a já do A. To bylo asi štěstí, chodit do stejné třídy, určitě bych propadla, oči jsem měla jenom pro něj. Ten den byl přece jen jiný. Když jsme se na chodbě rozcházeli, vsunul mi do ruky složený list ze sešitu. Usadila jsem se do lavice a tajuplně papír rozbalila. HA, lístek do kina, dnes od půl šesté. Konečně! Dostala jsem dvě čtyřky a češtinář mě dokonce chtěl poslat domů, prý nevypadám dobře. Přežila jsem a proklouzala celou cestu. Sprcha, čištění zubů (třikrát) a na sebe to nejlepší co jsem měla. Vyrazila jsem, bez bázně a hany. Jsem už přece velká holka, vždyť mně bude 15! Nevím co promítali ani o čem to bylo. Moje ruka v jeho, nic jiného jsem nevnímala. Kino skončilo a šli jsme, jeho ruka podél mých ramen, brodili se sněhem. Na rohu mě nesměle ale odhodlaně objal a pak jsem ucítila jeho rty. Trochu jsem povolila a jazyky se spojily...
Měsíce ubíhaly, ale už bez Pavla, tašku začal nosit Markétě z osmičky. Poslední prázdniny. Na školu mě nevzali a do učení na kadeřnici nebo kuchařku se mi chtělo pramálo. Nakonec rozhodla náhoda a rodina. Ale co byla moje rodina? Táta, bez minuty času, a pak dva starší bráškové, jeden o devět a druhý o sedm let. Maminka zemřela, když mně byly tři. Ten starší jel studovat do USA a přišel na nápad, že mě vezme sebou. V září jsme odletěli do Colorada. Bydleli jsme v městečku Boulder, kousek od Denveru na úpatí Rocky Mountains. Prostředí mě uchvátilo. Rok jsem bráškovi dělala kuchařku, pradlenu a uklízečku, žádný blahobyt, měli jsme jen to, co dokázalo pokrýt stípko. A po večerech se pilně učila angličtinu a studovala místní mentalitu. Za rok mě vzali na Junior High a čtyři roky jsem chodila do školy. Byly to krásné roky, spousta bezva kamarádů, když si dnes vzpomenu, pláču steskem. Dospěla jsem do atraktivní dlouhovlasé plavovlásky, která budila víc než pohleduplný respekt. Chvíli jsem pracovala v místní Bank of Boulder, až přišla nabídka starat se o českou emigrantskou komunitu v Los Angeles, pomáhat jim s byznysem a překonávat úskalí úřední byrokracie. Taková lepší sekretářka. Hello, slunná Californie! Pět let mezi palmami, pomerančovníky, sem tam kaktus. Čas ubíhal rychlostí expresu a zpráva, že táta na tom není moc dobře mě zastihla nepřipravenou. Ale nebylo vyhnutí, sbohem, Californie, už tě nikdy neuvidím... Táta ležel na Homolce. Shledání po tolika letech, viděl svojí Johanku, dospělou ženu, dámu, prý mu to prodloužilo o několik měsíců život. Sestřička za mnou při druhé návštěvě přišla na pokoj, chtěl by se mnou mluvit ošetřující lékař. Popadla jsem kabelku a šla, sestra krok přede mnou. Dlouhá chodba plná vůně, kterou lze cítit jen v nemocnicích. Sestra zaklepala a pustila mě dovnitř. Poznala jsem ho okamžitě, on mě taky. "Johanko!", Pavle!". To už jsme byli sámi, v nekonečně dlouhém obětí. Zkrátím to. Lékařský pokoj byl o tři místnosti dál než ambulance. Tam jsme skončili a prožili dvě hodiny lásky, Lásky, konečně, se vším všudy.
Tak, a teď víte o mé první lásce (skoro) všechno.
